Je česká přísnost výjimečná?

Whistleblowing nejpřísnější

Česká úprava je v trojici CZ-DE-AT výjimečně přísná v tom, co musí povinné subjekty dělat, nikoli ve výši sankcí. Rozšířila předmět oznámení na všechny trestné činy a na přestupky se sazbou pokuty nad 100 000 Kč, uložila povinnost zavést vnitřní oznamovací systém všem veřejným zadavatelům bez ohledu na počet zaměstnanců (využila jen výjimku pro obce do 10 000 obyvatel, nikoli výjimku pro veřejné subjekty do 50 zaměstnanců), zkrátila lhůtu pro vyrozumění o výsledku posouzení ze tří měsíců na 30 dnů a jako jediná zavedla podmínku bezúhonnosti příslušné osoby doloženou výpisem z Rejstříku trestů spolu s její vlastní přestupkovou odpovědností. Naopak v pokutách za bránění v podání oznámení a za vědomě nepravdivé oznámení je ze tří států nejmírnější a pokuta za odvetné opatření (1 000 000 Kč) je pod německou úrovní (50 000 EUR). Rakousko se drží prakticky minima směrnice a věcnou působnost rozšířilo jen o korupční trestné činy podle § 302 až 309 StGB; Německo je ve věcné působnosti srovnatelně široké jako ČR, ale procesní lhůty a požadavky na osobu vyřizující oznámení převzalo beze změny.

Agenturní zaměstnávání nejpřísnější

Ano — v tom, co směrnice 2008/104/ES vůbec neharmonizuje (vstup na trh a správní dohled nad agenturami), je česká úprava z porovnávané trojice nejtvrdší. Zákon o zaměstnanosti jako jediný požaduje kauci 1 000 000 Kč, souhlasné závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odbornou způsobilost a bezdlužnost držitele povolení, tříletou karenci po odejmutí povolení a pokuty až 2 000 000 Kč za zprostředkování bez povolení (u zastřeného zprostředkování až 10 000 000 Kč) — Německo pracuje s ročním, později neomezeným povolením bez kauce a s pokutami do 30 000 EUR, Rakousko řeší povolení mimo AÜG v živnostenském řádu a jeho vlastní pokuty končí na 10 000 EUR. V ochranné části směrnice je to naopak: maximální délku přidělení ani rovné odměňování zákon o zaměstnanosti neupravuje (leží v § 307b až 309 zákoníku práce), takže doložitelný limit délky přidělení má z trojice jen Německo (18 měsíců) a nejvyšší sankci za nerovné zacházení také Německo (500 000 EUR). Věcné zákazy využívání agenturní práce jsou naopak v ČR nejmírnější — zákon má jen zmocnění vlády, kdežto Německo zakazuje přidělování do stavebnictví a Rakousko přeshraniční přidělování mimo EHP i přidělování do stávkujících podniků. Celkově tedy: přísnost ČR je reálná, ale soustředěná do regulace vstupu do odvětví a sankcí, nikoli do ochrany samotného přiděleného zaměstnance.

Preventivní restrukturalizace srovnatelné

Rozhodující část srovnání nelze u ČR doložit: dodaný český text je insolvenční zákon (č. 182/2006 Sb.), kdežto hlavu II směrnice (rámce preventivní restrukturalizace) transponuje samostatný zákon č. 284/2023 Sb., o preventivní restrukturalizaci, který mezi vstupními soubory není. Ze sedmi otázek k hlavě II je proto česká odpověď NEDOLOŽENO, zatímco německý StaRUG i rakouská ReO jsou doložitelné v plném rozsahu. V tom, co doložit lze, se ČR nejeví jako výjimečně přísná: doba oddlužení 3 roky (§ 412a odst. 1 písm. b) IZ) odpovídá minimu čl. 21 směrnice a povinnosti vedení v blízkosti úpadku váže insolvenční zákon až na již nastalý úpadek (§ 98, § 99 IZ), kdežto německý § 1 StaRUG ukládá průběžné sledování krize a rakouský § 1 Abs. 3 ReO povinnost jednat už při pravděpodobné insolvenci. Naopak restriktivní jsou české odchylky u oddlužení (5 let při dřívějším osvobození v posledních 20 letech, 12letá překážka nového oddlužení, souhlas věřitele u dluhů z podnikání), u nich však chybí doložitelný protějšek v DE a AT (insolvenční řády InsO a IO nebyly dodány). Z doložených srovnání vychází jako nejpřísnější stát Rakousko (kvantifikovaný vstupní test, 7letá překážka opakování, dvojí většina, vždy soudní potvrzení plánu).

AML – praní peněz nejpřísnější

Ano, česká úprava (zák. č. 253/2008 Sb.) je v tomto předpisu výjimečně přísná, a to hlavně ve dvou bodech: identifikace klienta se v ČR spouští už od hodnoty obchodu nad 1 000 EUR, zatímco směrnice i německý GwG i rakouský FM-GwG drží unijní práh 15 000 EUR pro příležitostné transakce. Druhým výrazným zpřísněním jsou sankce: základní sazba za nesplnění identifikace a kontroly klienta je v ČR 10 mil. Kč (asi 400 000 EUR) proti 150 000 EUR v Německu i Rakousku a horní hranice 130 mil. Kč (asi 5,2 mil. EUR) leží nad unijním minimem 5 mil. EUR. ČR jde nad rámec směrnice i u ověřování skutečného majitele (vždy z evidence a nejméně jednoho dalšího zdroje) a u desetileté doby uchovávání dokladů, tu ale stejně tvrdě nastavilo i Rakousko. Naopak v některých bodech přísnější nejsou: hotovostní práh pro obchodníky se zbožím je v Německu u drahých kovů snížen až na 2 000 EUR a Rakousko drží tvrdší režim u spořicích vkladů a u blokace oznámené transakce. Celkově je ČR z trojice nejpřísnější, ale ne ve všech otázkách.

Veřejné zakázky uprostřed

Směrnice 2014/24/EU se podle článku 4 vztahuje jen na zakázky nad finančními limity (5 404 000 EUR stavební práce, 140 000/216 000 EUR dodávky a služby), takže rozhodující rozdíly mezi ČR, Německem a Rakouskem leží pod těmito limity. Německo tam nejde vůbec: § 106 GWB váže celou 4. část zákona na unijní limity a pod nimi GWB neupravuje ani postup, ani přezkum, ani sankce. Česká republika i Rakousko naopak mají plnohodnotný podlimitní režim, ale Rakousko je v něm celkově přísnější: přezkum Bundesverwaltungsgerichtem je dostupný i u přímého zadání (§ 46 odst. 1 a § 343 odst. 2 BVergG), zatímco ČR zakázky malého rozsahu z dozoru ÚOHS i z námitek zcela vylučuje (§ 241 odst. 1, § 248 odst. 2), a Rakousko zároveň povinně vylučuje prakticky všechny fakultativní důvody podle čl. 57 odst. 4 (§ 78 odst. 1 BVergG) a zásadně zakazuje hodnocení pouze podle nejnižší ceny (§ 91 odst. 4 BVergG). ČR je nejpřísnější v jiných bodech: povinné zveřejnění celé smlouvy a skutečně uhrazené ceny na profilu zadavatele (§ 219), povinné zjišťování skutečného majitele vybraného dodavatele pod sankcí vyloučení (§ 122 odst. 5 až 8), povinná elektronická komunikace i v podlimitním režimu (§ 211 odst. 5), pokuta až 10 % ceny zakázky (§ 268 odst. 2) a kauce až 10 000 000 Kč propadající státu při zamítnutí návrhu (§ 255). V šesti z deseti otázek vychází ČR jako nejpřísnější, v klíčových strukturálních otázkách podlimitního režimu (dostupnost přezkumu, povinné důvody vyloučení, zákaz hodnocení jen podle ceny) však Rakousko. Česká úprava proto není výjimečně přísná jako celek, spíše je přísná jinde než rakouská; výrazně mírnější je oproti oběma jen Německo, které pod unijními limity v GWB neupravuje nic.

Tvrzení „české zákony jsou hůř čitelné než unijní předpisy" platí, ale není české. Platí i pro Německo a Rakousko a v Německu je odstup zhruba stejný. Zhoršení srozumitelnosti při převodu unijního textu do vnitrostátního práva vypadá jako vlastnost transpozice jako takové, ne jako selhání konkrétního zákonodárce.

Tvrzení „česká úprava bývá přísnější" se naproti tomu potvrdilo — u tří z pěti podrobně srovnaných směrnic šlo Česko nejdál. Nejostřejší jednotlivý případ je identifikační práh v AML: česká úprava spouští povinnost nad 1 000 EUR, zatímco Německo i Rakousko drží unijních 15 000 EUR.

A Česko není nejpřísnější vždy. U veřejných zakázek je v jádru podlimitního režimu přísnější Rakousko, u preventivní restrukturalizace jsou všechny tři úpravy srovnatelné. Plošné tvrzení, že Česko zpřísňuje víc než ostatní, tenhle soubor nepodpírá — podpírá tvrzení, že to dělá často.